Alžběta Stančáková Livres

Чачак (Čačak), malé srbské město jižně od Bělehradu, nemá s obsahem druhé básnické sbírky Alžběty Stančákové de facto nic společného. Protéká jím řeka Západní Morava a průměrná teplota tam činí 10,5 °C. Sbírka Чачак obsahuje texty z let 2017–2021. Travestii úřednického jazyka, vyznání na pomezí rozvědky a lásky, společenskou kritiku zastřenou stěží proniknutelným snem. Spojujícím prvkem souboru je poetika krutosti, ani ta ale není nutně všudypřítomná – ačkoliv „všude kolem vládne minulost / my přesto kašleme čerstvé klíčky“.

Debutovou sbírku Alžběty Stančákové (1992), autorky nejmladší generace, odlišuje od tvorby jejích vrstevníků a vrstevnic především nadhled, ironie a schopnost přirozeně pointovat text. Vzpomínky, zážitky a pozorování bez otravného lyrismu, cizí i vlastní rodinná minidramata s existenciálním nádechem, nepřikrášlené a často humorné záznamy slyšeného, viděného, prožitého. Stančáková ovládá umění zkratky, má vypravěčský dar a hovoří ryze současným jazykem – jak ve svých básních, tak v krátkých prózách, které jsou v knize obsaženy v poměru 1:1.

Kočka za oknem a králík se šachovnicovou srstí. Simulační hry pro starší a zajištěné, spánek ministerského úředníka, úprk z vlastní svatby, přestřelka v hotelu Django. Bazén v budově zpravodajství, zapovězená noc s jelenem, ale především ta tvoje – tvář s hebkým odrazem. Alžběta Stančáková, známá doposud především básnickou tvorbou (Co s tím – Cena Jiřího Ortena a Čačak – nominace na Magnesii Literu), ve svých arabeskách přešlapuje mezi politikou a láskou.