Annalisa Cosentino Livres

Knižní studie italské bohemistky Annalisy Cosentino je pokusem o výklad poetiky děl Jaroslava Haška. Systematicky analyzuje spisovatelovy práce od raných črt a povídek až k notorickým (a nedokončeným) Osudům dobrého vojáka Švejka za světové války. S rozborem uměleckého textu, v němž mj. sledujeme postupný vývoj literární postavy dobrého vojáka, se prolínají pasáže o Haškově biografii. Střídající se pásma postupují v zásadě chronologicky, a když Hašek přibližně v polovině knihy "umírá", rozvíjí autorka původní interpretaci velkého románu, při níž věnuje zvláštní pozornost prostoru a času, povaze vyprávění a jazyku. Jako jednu z možných "švejkovských" filiací nabízí americký typ kolportážní literatury pro děti a mládež, který se v osmdesátých a devadesátých letech 19. století překládal do němčiny i češtiny, a náruživý čtenář Jaroslav Hašek některé tituly tohoto žánru mohl znát. V závěru práce rekapituluje autorka nejvlivnější interpretace Osudů v literatuře předmětu a sleduje Švejkovy metamorfózy v dalších druzích umění, na divadle a ve filmu.

Čtení o Bohumilu Hrabalovi přináší kritickou reflexi autorova díla, která je reprezentována hlavně pracemi, jež se věnují obecnějším problémům literární poetiky a snaží se Hrabalovy texty i myšlení analyzovat v souvislosti s evropskou kulturní a literární tradicí 20. století. Knihu zahajuje zakladatelský kritický rozbor, který v r. 1956 Hrabalovu psaní věnoval Václav Havel; dále jsou v ní zastoupeny další mezníkové studie (Emanuel Frynta, Jan Lopatka, Josef Zumr, Milan Jankovič), opomenuta nezůstává ani zahraniční reflexe (Giuliana Polenta) a biograficky laděné texty (Josef Škvorecký, Jan Zábrana, Jan Skácel). Zařazené autorské texty autoreflexivního rázu upozorňují na esejistický prvek jako na relevantní složku spisovatelova díla a na esejistickou kvalitu jeho psaní. Jakkoli byly do antologie vybrány texty především s přihlédnutím k jejich zaměření na širší estetické a literární souvislosti, zaznívá v nich rovněž leccos podstatného o svébytnosti jednotlivých děl Bohumila Hrabala. Tato kniha tedy nakonec předkládá nejen průřez kritickou reflexí Hrabalova díla, ale také hrubou charakteristiku autorovy poetiky v jejím vlastním vývoji. Svazek uzavírají výběrové bibliografické soupisy Hrabalova díla a literatury o něm a rejstříky.

The Gentle Barbarian is Bohumil Hrabal's homage to Vladim r Boudn k, one of the greatest Czech visual artists of the 1950s and 1960s, whose life came to a tragic end shortly after the Soviet invasion of 1968. Boudnik and Hrabal had a close and often contentious friendship. For a brief period, in the early 1950s, they both worked in the steel works in Kladno and lived in the same building in Prague. Written in the early seventies, Hrabal's anecdotal portrait of Boudnik includes another controversial member of that early group of the Czech avant-garde: the poet Egon Bondy. While Hrabal and Bondy were evolving their aesthetic of "total realism," Boudnik developed his own artistic approach that he called "Explosionalism," in which the boundaries between life and art become blurred, and everyday events take on the appearance and the substance of art. Hrabal's portrait of Boudnik captures the strange atmosphere of a time in which the traditional values and structures of everyday life in Czechoslovakia were being radically dismantled by the Communists. But as The Gentle Barbarian demonstrates, creative spirits are able to reject, ignore, or burrow beneath the superficial "revolutionary" atmosphere of the time, and find humor, inspiration, and a kind of salvation amidst its general intellectual and creative poverty.

Publikace obsahuje příspěvky z mezinárodní konference o díle Bohumila Hrabala, která se uskutečnila 27.-29. října 2005 v italském Udine. Znalci a vykladači Hrabalovy tvůrčí osobnosti zohledňují přístupy literárněvědné, jazykovědné a estetické, filosofické, psychoanalytické, kulturněhistorické, zaměřují se i na divadlo a film. Český sborník navazuje na italský, který vyšel v loňském roce

Studie, publikovaná poprvé v italštině v roce 1999, sleduje několik klíčových tendencí v procesu utváření moderní české kritiky a literární historiografie na přelomu 19. a 20. století (1883–1918). Poukazuje na vzájemné působení estetického myšlení, literární kritiky a historického studia literatury především ve vztahu k problému realismu. Interpretace dějin české literatury, kterou na přelomu 19. a 20. století podala takzvaná „Vlčkova škola“ (neboli „pozitivistická škola“ či škola „vědeckého realismu“ masarykovského ražení), si udržela vliv velmi dlouho: v různém rozpracování ji najdeme ve všech proudech teorie literatury i literární historie 20. století od strukturalismu až po marxismus. V navrženém interpretačním schématu jsou vyčleněny určité faktory, které byly určující pro utváření a zejména pro následný rozvoj literární kritiky a historiografie. Jevy, jež jsou samy o sobě významné (například rozvoj esejistického žánru nebo vytváření katolického modernismu), se z hlediska perspektivy této práce jako druhotné nekomentují. Stejným kritériem se řídil výběr osobností, jimiž se studie zabývá podrobněji, se zvláštním ohledem k první fázi jejich tvorby: T. G. Masaryk, F. X. Šalda, Arne Novák, Otokar Fischer. Kapitolu o posledně jmenovaném otiskla autorka v dvouměsíčníku Česká literatura už v roce 1997 (přel. D. Hodrová), nyní vychází celá práce v překladu Z. Obstové.