Antonín Procházka Livres

Formou zápisků podané zážitky mladé ženy z doby protektorátních úzkostí a starostí.

Vydáno jako členská prémie v Literárním klubu Máj.

Paměti polistopadového politika a ústavního soudce Antonína Procházky (1927–2006) ukazují celý jeho život, s velkým důrazem na závěrečné patnáctiletí. Vynechána přirozeně nejsou léta prožitá v komunistickém kriminále ani „bezčasí“ normalizace. Zajímavými postřehy přímého účastníka je dokreslován politický vývoj po roce 1989, s pochopitelným důrazem na činnost federálního a posléze republikového ústavního soudu. V pohledu na vybrané konkrétní kauzy, jež Antonín Procházka jako ústavní soudce řešil, vystupuje integrita jeho myšlenkového profilu. Vydávané paměti jsou unikátním svědectvím o neobyčejném životě neobyčejné osobnosti.

Staré povesti českej je kniha pre mládež Aloisa Jiráska, v ktorej literárne spracováva staršie povesti z rôznych období českých dejín. Povesti vychádzali pôvodne na pokračovaní v pražskom nakladateľstve J. R. Vilímek roku 1893. Ako kniha prvýkrát vyšli v rovnakom nakladateľstve v roku 1894 ako 11. zväzok v edícii Vilímkova knižnica mládeže dospievajúci. Knihu Alois Jirásek venoval Františkovi Bartošovi. Predlohou boli najmä Kosmova, Dalimilova a Hájkova kronika, Staré letopisy české a rôzne ďalšie pramene. Do diela neboli zapracované niektoré známe české povesti ako o Oldřichu a Božene alebo Břetislave a Jitke. Naopak boli zaradené menej známe židovské, moravské a slovenské povesti. Pri písaní postupoval Jirásek úplne inak ako August Sedláček, ktorý sa vo svojej Zbierke povestí historických ľudu českého v Čechách, na Morave av Sliezsku snažil povesti očistiť od neskoršieho umelého literárneho spracovania a dobrať sa k jadru ľudového rozprávania. Jirásek sa naopak o „rozprávaní umelá“ svojich predchodcov opiera a sám ich bohato autorsky rozvíja po svojom, a tak vzniká košaté a čítavé líčenie so silným vlasteneckým nábojom. S výnimkou obdobia protektorátu vychádzali Staré povesti české opakovane a často. Za komunistického režimu v 50. rokoch vychádzali so zmenami a tiež s doslovom Zdeňka Nejedlého.

Satirická skladba o váženém měšťanu Matěji Broučkovi a jeho výletu do 15. století se vysmívá omezenosti a bezpáteřnosti zbohatlíků na sklonku 19. století.

Cyklus veršovaných novel, klasické dílo, v němž ve stínu lípy u venkovské hospůdky vyprávějí životní příběhy sedlák, krejčík, učitel, vysloužilý voják, hostinská, pojezdný, potulný houslista a mlynář. Příběhy vážné i humorné,v nichž kontrastují dálky a domov, léto a zima, stáří a dětství, představují básnickou oslavu českého kraje i hlubokých citových vztahů, jimiž prostý člověk lne k rodné zemi.

Poutavý kaleidoskop se míhá čtenáři před očima ze Samešova líčení jeho cesty do severských krajin. Dozvíme se mimo jiné i o popularitě K. Čapka ve Skandinávii, o zvycích obyvatel, o norské královské rodině, stejně jako oseverských památkách na minulost. Sameš tu spojuje umění vypravěče se schopností bystrého pozorovatele, zmiňuje se o životě ve městech i na horách, o zajímavostech kolem admirála Larsena, Amundsenova pilota atd.

Píseň písní, někdy nazývaná též Píseň Šalomounova, je sbírka židovských „svatebních“ písní různých dob, řazená mezi tzv. pět svátečních svitků. Některé pocházejí patrně z 5. až 3. stol. př. n. l., jiné snad už z doby krále Šalomouna, kterému je tradičně připisovánoautorství písně. Píseň písní je jedním z nejznámějších dochovaných lyrických milostných textů z oblasti starověkého Blízkého východu. Od 8. století je četba Písně doložena jako sváteční četba o svátku Pesach. Podle židovské teologie popisuje Píseň písní alegoricky vztah mezi Bohem (ženichem) a Izraelem (nevěstou).