Marie Janečková Livres

Monografie přibližuje zájemcům o českou barokní tvorbu dílo jihočeského kazatele Ondřeje de Waldta, jehož kázání reflektují jazyk a myšlení doby. Ondřej František Jakub de Waldt, rodák z Písku, strávil většinu života v Šumavském podhůří jako farář v Dobrši u Volyně. I když byl vzdělaný v latině a němčině, v každodenním styku používal češtinu, což se odráží v jeho kázáních. Tyto projevy obsahují prvky, které posouvají češtinu do nového jazyka, a dodnes působí svěže. Jazykový odkaz de Waldta je cenný pro pochopení barokního jazyka jako spojnice mezi humanismem a novou češtinou. O barokní češtině se často soudilo bez znalosti primárních textů, ačkoli Josef Vašica již v roce 1940 upozornil na jazykové schopnosti tohoto kazatele. Monografie tak přispívá k ucelenějšímu obrazu o jeho jazykových dovednostech, které byly lepší než u některých pozdějších obrozenských vzdělanců. Doplňující studie Josefa Hubáčka charakterizuje etické hodnoty, které Waldt vyznával, a hodnotí jeho kritické postoje k nežádoucím jevům tehdejší společnosti. Dodatek Věry Pospíšilové se zaměřuje na barokní hagiografii a přibližuje narativní zpracování legendy o svatém Vintíři.

Zájemci o českou barokní tvorbu dostávají do rukou novinku autorského kolektivu z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Inspirací pro název knihy se stalo dvojverší: O pacholátko, nedej se libé své mámiti kráse! Růže prší krásná, stálé, což drsnato bývá. Jinými slovy krásná růže opadává a chřadne, krása rychle pomíjí, zatímco drsnost trvá, je odolnější. Verše pocházejí z Rosovy gramatiky (Grammatica linguae Bohemicae) z roku 1672. Podtitul kolektivní monografie naznačuje, že hlavním tématem je diskurs barokních mistrů pera i řeči. Autoři podrobují analýze homiletická, historiografická, nábožensko-filozofická, nábožensko-propagační a lexikografická díla 17. a 18. století, a to z různých aspektů. Uplatňují při tom lingvistickou metodologii, pracují s elektronickými slovníky, využívají poznatky z barokních mluvnic, tištěných i digitalizovaných. Soustředili se na několik badatelských okruhů. Předmětem zkoumání se staly jazykové prostředky, jejich výběr, uspořádání a funkce v textu. Pozornost byla věnována přejímkám z latiny i z moderních evropských jazyků, slovotvorné utvářenosti významných slovních druhů, morfologické a syntaktické charakteristice vybraných jevů.

Slovesnost českého baroka zůstala na rozdíl od architektury, hudby a výtvarného umění téměř dvě století ve stínu, odsouzená poněkud nespravedlivě k zapomnění jako jazykově slabá a žánrově omezená. Zájem o ni projevili někteří badatelé až v první polovině 20. století a po delší stagnaci novou vlnu zájmu přinesl konec tisíciletí. Vynikající osobnosti z řad jazykovědců i literárních historiků připravovaly cestu, v níž pokračovali a pokračují jejich žáci a obdivovatelé. Autorský kolektiv monografie tvoří odborníci specializovaní na historii českého jazyka, literární historikové věnující se autorům a žánrům barokní literatury, vydavatelé edic barokních tisků, kteří působí na fakultách a v ústavech univerzit doma i v zahraničí, v Akademii věd ČR, v archivech i muzeích

Cílem těchto učebních textů je seznámit posluchače se staročeským hláskoslovím a tvaroslovím i umožnit jim prakticky procvičit jednotlivé hláskoslovné a morfologické jevy na dostatečném množství příkladů.

Hláskosloví, pravopis a tisk, označování kvantity. Slovesné baroko, na rozdíl od architektonických a uměleckých děl své doby, bylo po dlouhý čas opomíjeno a nedoceněno. Teprve doba před koncem 20. století zaznamenala intenzivnější zájem badatelů o toto téma. Vyústěním dlouhodobějšího autorčina zaměření je předkládaná monografie, skládající se ze tří částí. První studie se věnuje pronikání prvků mluvené češtiny do ti?těné produkce od počátků až po vrcholné období baroka, druhá a třetí jsou zaměřeny na rozsáhlý Klugarův katechismus, na němž je podrobně popsán pravopis a tisk textu a ­charak­terizována kvantita. Autorka vychází z podrobné excerpce reprezentativních textů různých období baroka.