Václav Burian Ordre des livres

Výbor polonistických textů Václava Buriana zpřístupňuje v jednom svazku to nejhodnotnější, co autor napsal v letech 1981–2014 na téma polské kultury, literatury a společnosti. Kniha je rozdělena na tři tematické celky: v oddílu Svědkem Historie jsou zařazeny texty, v nichž autor přibližuje svůj osobní pohled na důležité události v Polsku 80. let, od vzniku Solidarity, přes válečný stav, až po postupnou demokratizaci vrcholící rokem 1989. Druhý oddíl, nazvaný Zprávy z cest, přináší málo známé cykly drobných úvahových zápisků vzniklých při Burianových pobytech v Polsku v letech 1993 a 1995. Byly publikovány na pokračování v Hanáckých novinách a zrcadlí podobu polské, ale také české společnosti postkomunistické éry. Třetí oddíl, Čtenář literatury, mapuje nejdůležitější Burianovy reflexe polské literatury, ať už jde o jeho časopisecké recenze, příležitostné studie, předmluvy k českým překladům, brilantní reflexe poezie nebo osobněji laděné chvalořeči na osobnosti současné polské kultury, jež počítal mezi své přátele.

Ve své poezii promlouvá hlasem jakoby ztišeným, ale pevným a dobře posazeným. Své básně sestavuje do cyklů a označuje tyto velice úsporné texty za „poznámky“. Šlo by je označit také za fotografie — fotografie chvil, fotografie myšlenek a fotografie citů. Také za fotografie úsměvů (jemný humor tohoto tvůrce a jeho láska k paradoxu, to by bylo samostatné téma) i úzkostí; ty se u Buriana spojují především s dějinami, básník má neustále na mysli osudy části světa, kde se měl narodit, ve dvacátém století, má je — řekněme — v krvi, ani jeho rodina nebyla ušetřena utrpení tak bohatě uštědřovaného dvěma velkými totalitními systémy našeho století.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační "my" a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává "krásnou", v níž život na okraji a "mimo" oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola "Jak jsme táhli za Stasiukem".

Kniha rozhovorů z let 1996 - 1997 s politikem Jaroslavem Šabatou.

Protokoly siónských mudrců jsou nepochybně podstatnou součástí tzv. spiklenecké teorie dějin. Jsou jedním z článků dlouhého řetězu lidského podezírání, obviňování a obav. Ve známé knize Umberta Eca "Foucaltovo kyvadlo", věnované tajným společnostem i spiknutím, které osnují, čteme, že není nic snazšího než seznámit se s Protokoly siónských mudrců - stále se totiž někde objevují nová vydání. Skutečně, od chvíle prvního vydání roku 1903 vycházely Protokoly mnohokrát a jejich celkový náklad dosáhl několika, snad víc než deseti milionů výtisků. Vycházely (a nadále vycházejí) v různých jazycích - polsky i česky, rusky i slovensky, francouzsky i srbsky, ba i v arabštině a japonštině. pokaždé s úvodem či doslovem zdůrazňujícím pravost tohoto dokumentu. Výjimkou jsou dvě vydání, která se objevila téměř současně roku 1992. Jednou z nich je právě i kniha Janusze Tazbira, která se snaží čtenáře přesvědčit, že se v případě Protokolů setkáváme se zřejmým falzifikátem. Není to úloha vůbec snadná, uvědomíme-li si, kolik lidí má sklon pohlížet na minulost prizmatem spiklenecké teorie dějin. A Protokoly jsou klasickým příkladem právě takového pohledu na historii.

Přednášky shrnují vývoj židovské literatury, která byla napsána v jazyce jidiš. Základní periodizace člení literaturu jidiš na starou (tj. do konce 18. století) a novou (tj. 19. a 20. století). Její kolébkou sice jsou německy mluvící země, ale vrchol raného období představuje italský odkaz. Jazykem židovských posvátných textů je především hebrejština, ale ve všedním životě užívali a užívají Židé v diaspoře mnoha jazyků – jazyka svého okolí, nebo jazyka, který vznikl jako výslednice různých vlivů. Miliony středoevropských Židů hovořících a píšících v jidiš se staly obětí nacistické genocidy. Většinu spisovatelů, kteří v tomto jazyce psali v SSSR, zahubila stalinská diktatura. Téměř jedinou možností záchrany byl exil, nejčastěji do Spojených států, nebo návrat do dávné země otců. Profesor jeruzalémské Hebrejské univerzity CHONE SHMERUK je jedním z nejvýznamnějších badatelů písemnictví jidiš. S tímto jazykem se nesetkává jen v knihách nebo při bádání v archivech. Autor pamatuje z mládí, kdy studoval na Varšavské univerzitě, jidiš jako jeden z živých jazyků předválečné střední Evropy. Tato kniha se může pro českého čtenáře stát jedním z prvních kroků k poznání dějin jazyka jidiš a kultury s ním spjaté. Připomíná celé generace vzdělanců i prostých lidí, kteří tuto řeč kultivovali a dokázali, že je schopna unést ta nejhlubší sdělení. Tento nástin však připomíná, že i dnes – navzdory trpkému osudu svých uživatelů – je jidiš jedním z nástrojů literatury i každodenního rozhovoru.

Dvojjazyčné vydání textů význačného polského básníka, prozaika, esejistu a překladatele. V roce 1980 byl Czeslaw Milosz vyznamenán Nobelovou cenou za literaturu, protože (jak se praví ve zdůvodnění) „s nekompromisní jasnozřivostí tlumočí ohrožení člověka ve světě ostrých konfliktů“.