Melissa Greene est une auteure célébrée pour ses contributions à des publications prestigieuses telles que The New York Times Magazine et The New Yorker. Son écriture se caractérise par une exploration profonde de l'expérience humaine, abordant souvent des dynamiques familiales complexes et des récits personnels. Greene possède une capacité remarquable à capturer l'essence de ses sujets avec sensibilité et perspicacité, offrant aux lecteurs un matériel captivant et stimulant. Son style littéraire est apprécié pour son authenticité et sa capacité à résonner profondément auprès d'un large public.
Exploring the remarkable bond between humans and dogs, this account highlights the transformative impact of canine companions on those grappling with grief, disability, and loneliness. Through heartwarming stories, it reveals how these dogs serve as vital emotional support, providing comfort and healing to individuals in distress. The narrative emphasizes the unique abilities of these animals to connect with and uplift people, showcasing their role as unsung heroes in the journey toward recovery and hope.
Facing the challenges of being a ventilator-dependent patient due to a neuromuscular disease, Karen Shirk was deemed "too disabled" to receive help from service dog agencies. Encouraged by her nurse, she took the initiative to raise her own service dog, leading to the transformative bond with Ben, a German shepherd. Through this journey, the story explores themes of resilience, companionship, and the impact of service animals on individuals with disabilities.
Kniha americké novinářky vypráví autentický příběh etiopské ženy, která pečuje o osiřelé a nemocné děti, jejichž rodiče zemřeli na AIDS. Pandemie AIDS nejvíce zasáhla Nigérii a Etiopii, kde panuje chudoba, nezaměstnanost a nemoci, což vedlo k tomu, že miliony dětí osiřely a skončily na ulici. Vdova Haregewoin Teferra se během deseti let stala jednou z nejvýraznějších osobností, které se snažily tyto děti zachránit. Narodila se v roce 1946 v rodině soudce a po studiu na střední škole se provdala za učitele biologie, se kterým měla dvě dcery. Její šťastné roky skončily v roce 1990, kdy náhle přišla o manžela, a o osm let později i o starší dceru. Po těchto tragédiích se ocitla v depresi a hledala útěchu v modlitbách. Její život se změnil, když ji požádal ředitel katolické charity, aby se postarala o osiřelou dívku. V jejím skromném domě v Addis Abebě našly útočiště desítky dětí různých věkových kategorií. Díky mezinárodním nevládním organizacím mohla otevřít sirotčince a zprostředkovat adopce dětí. V roce 2004 byla oceněna v New Yorku za své zásluhy v oblasti zdravotní péče.
