Marta Hošková Ordre des livres

Publikace se zaměřuje na porovnání rozhodovací praxe Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky a Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví. Je určena přihlašovatelům, kteří se snaží orientovat v rozhodovacích procesech obou institucí. Poskytuje příklady z praxe, které přibližují celou proceduru od podání přihlášky až po zápis ochranné známky do rejstříku. Na trhu existuje mnoho knih o ochranných známkách, které se věnují právní ochraně průmyslového a duševního vlastnictví, zákonu o ochranných známkách a procesu získání ochrany na národní i mezinárodní úrovni. Tato práce se snaží stručně vysvětlit problematiku získání známkoprávní ochrany jak na národní, tak na úrovni EU, a to zejména v kontextu nedostatku rozlišovací způsobilosti nebo potenciálně hanlivých a vulgárních označení, což je téma málo prozkoumané. Ochranná známka poskytuje vlastníkovi dlouhodobou ochranu, a proto je důležité věnovat přihlášce patřičnou pozornost. Publikace objasňuje pojmy jako rozlišovací způsobilost, její nedostatek, konvergenční programy, vulgární a hanlivá označení a certifikační ochrannou známku.

Předkládaná publikace si klade za cíl seznámit veřejnost s jednou z cest přihlašování technických řešení do zahraničí. Mezi technická řešení se zpravidla zařazují vynálezy včetně biotechnologických vynálezů a užitné vzory. Řízení o udělení patentu na vynález se zahajuje podáním přihlášky vynálezu. Na vynálezy, které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti a jsou průmyslově využitelné, se udělují patenty. Základním právem z patentu je právo jeho majitele výlučně patentem chráněný vynález využívat a vyloučit z využívání takového vynálezu každého, kdo k tomu nedal souhlas nebo na něj patent nepřevedl. Tato práva z patentu na vynález má však majitel patentu pouze na území státu, ve kterém byl patent udělen (právo má tedy teritoriální charakter). Avšak v rámci obchodních a podnikatel­ských aktivit, zejména při vývozu zboží do zahraničí, je potřeba chránit vynález také v dalších státech, zejména na území těch států, které jsou zájmově příbuzné. Přihlašování do zahraničí je možno uskutečnit několika cestami. Jedna z cest je tzv. cesta národní, kdy přihlašovatel podá přihlášku vynálezu v jednotlivých státech, kde hodlá získat ochranu. Pokud přihlašovatel použije tuto cestu, musí v každém příslušném státu podat přihlášku vynálezu prostřednictvím patentového zástupce, který je oprávněn jej zastupovat před příslušným úřadem, zaplatit poplatky a přeložit přihlášku vynálezu do úředního jazyka zvoleného úřadu. Vzhledem k tomu, že je tato cesta finančně značně náročná, doporučuje se zvolit ji pouze v případě, že přihlašovatel hodlá získat ochranu jen v jednom, dvou nebo třech státech. Další možnost je tzv. regionální cesta, kdy se přihláška vynálezu nebo patentová přihláška podává prostřednictvím regionálních úřadů průmyslového vlastnictví, jako je Evropský patentový úřad, Euroasijský patentový úřad, případně africké orgány ARIPO a OAPI. V tomto případě se podává jedna přihláška v jednom jazyce a případně udělený patent pak platí ve smluvních státech těchto organizací. Je proto výhodné použít tuto cestu v těch případech, kde přihlašovatel hodlá získat patent pouze ve smluvních státech těchto regionálních organizací. Třetí cesta je pak cesta mezinárodní přihlášky podle Smlouvy o patentové spolupráci (Patent Cooperation Treaty – PCT). V tomto případě přihlašovatel jed­no­u přihláškou podanou v jed­nom jazyce může získat ochranu ve všech státech, které jsou ke dni podání přihlášky smluvním státem PCT. Při každé z těchto cest přihlašování vynálezů do zahraničí může přihlašovatel využít právo přednosti na udělení patentu z data podání první přihlášky v některém smluvním státu. Tato publikace se pak bude podrobně zabývat touto třetí cestou, tj. přihlašováním vynálezů do zahraničí cestou mezinárodní přihlášky podle PCT.