Národnostní menšiny v Československu 1918-1938: od státu národního ke státu národnostnímu?

Konec první světové války zásadně změnil politickou mapu střední Evropy. Československý stát, jehož hranice byly potvrzeny mírovými smlouvami, zdědil složité národnostní složení obyvatelstva. Téměř třetina obyvatel, zejména Němci, Maďaři a Poláci, se s novým domovem obtížně identifikovala. Před prvními parlamentními volbami v únoru 1920 přijal Revoluční Národní shromáždění základní zákony, včetně ústavní listiny a jazykového zákona, které definovaly Němce, Maďary a Poláky jako národnostní menšiny. Tyto normy zaručovaly rozsáhlá práva téměř 30 procent obyvatelstva, avšak otázka, zda byla tato práva dostatečně zajištěna, zůstávala sporná po celou dobu existence první republiky. Monografie se zaměřuje na klíčové problémy, s nimiž se republika potýkala, jako je integrace menšin do státního fungování, přístup státní správy a samosprávy k zástupcům menšin a jejich identifikace s novým státem. Kniha analyzuje, jak úspěšně se nový stát, menší než monarchie, vyrovnal s postavením menšin v rámci moderní občanské společnosti s důrazem na individuální práva.