Obraz druhého v českém cestopise 19. století

Cestopis je historický egodokument a umělecký žánr, který v devatenáctém století představoval klíčový způsob poznávání cizích zemí, národů a vír. Tyto texty formovaly povědomí o jiných světech u vzdělaného domácího publika a byly součástí živé debaty o identitě, která ovlivnila české země. Cestopisy nabízejí odpovědi na otázky o podstatě češství a o tom, kdo je cizinec, a to nejen jazykově, ale i prostřednictvím náboženské příslušnosti, společenské třídy či etických postojů. Jak se tyto identity proplétaly v očích cestovatelů? Kdo byl pro ně „našinec“ a kdo „ten druhý“? Jak reagovali na volbu mezi různými náboženskými skupinami? Jak nahlíželi na antiku a pohanské prvky v lidovém náboženství? Jak moc byly jejich názory ovlivněny panujícími konvencemi? Kniha prostřednictvím čtyř případových studií zkoumá motivy etnické a náboženské cizosti v českých cestopisech a nabízí pohled na formování moderní národní identity „zdola“. Tento proces se odehrával skrze setkávání a konfrontaci názorů, zvyků a každodenních praktik, které byly součástí literárního textu.