České dějepisectví v dialogu s Evropou : (1890-1914)

Kniha se programově pohybuje na pomezí literární a obecné historie a skládá se ze čtyř rozsáhlých kapitol, které se zaměřují na emancipaci české historiografie a literární historie. Tyto oblasti se od osmdesátých let 19. století vymaňovaly z područí obrozenského romantismu díky intenzivním kontaktům s moderní evropskou vědou. Tento složitý proces byl poznamenán vnitřními spory, zejména napětím mezi pragmatickými snahami přispívat k formování soudobého společenského a politického dění a ideou autonomní vědy. Autorka sleduje emancipaci a modernizaci historického bádání na čtyřech problémech, přičemž první dva se věnují obecné historii a druhá polovina literární historii. I když je období přelomu 19. a 20. století v posledním desetiletí předmětem zvýšeného badatelského zájmu, text je v mnoha ohledech novátorský. Autorka využila systematické studium pramenného materiálu, včetně osobních fondů českých vědců a nedávno vydaných korespondencí a memoárů. Dále pročetla ročníky třiadvaceti vědeckých a kulturních časopisů a zvládla rozsáhlou literaturu k tématu. Její orientace v materiálu jí umožňuje formulovat hlavní problémy a podložit prezentované výsledky pramennými důkazy.