K svému

Druhá básnická sbírka Zdeňka Volfa zkoumá vztah mezi transcendentnem a každodenností, přičemž autor se vyhýbá dualitě nebe a země. V jeho verších se opakovaně objevují postavy jako Pán, Bůh, Kristus a Maria, které se stávají součástí každodenního života. Volfovy krajiny, konkrétně Beskydy, jsou pečlivě pozorované a geograficky určité. Autor se snaží nalézt v pevných slovech ještě pevnější významy a spojuje věci, čímž z mála vytváří ještě méně. Jeho poezie má silný zkušenostní základ a přitom se zaměřuje na přítomnost transcendentna, které se snaží uvést do souladu se složitostí života. Volfův přístup není konfliktem mezi empirismem a mystikou; jeho básně vyzařují jakousi hranatou něhu. I když některé obrazy mohou působit neotesaně, jde o verše, které vyrůstají z pevných hodnot a jsou zpracovávány s důsledností a vášní. Volfova poezie se nevydává na cestu eruptivního a hravého stylu, ale upřednostňuje sdělení. Zajímá ho spojení všedního s univerzálním, přičemž lidská existence je v jeho verších napjata mezi prostými jednotlivinami a transcendentními abstrakty. Zkušenost a víra se prolínají a vedou k dialogu, přičemž se objevuje kontrast mezi empirickým a mystickým pohledem.