Odcházení

Václav Havel v úvodu své nové hry naznačuje, že hry jsou určeny k hraní, nikoli k čtení, a dramatické texty považuje za polotovary. Jeho Odcházení, vydávané před uvedením, však vnímáme jako hluboký, vzrušující a zábavný text, jehož smích nakonec mrazí. Po více než dvaceti letech od Larga desolata a Pokoušení je Havelův rukopis suverénnější a stále nezaměnitelný v soudobé dramatické literatuře. Opět se setkáváme s jeho pozorností k jazyku a analýzou frází z denní politiky, jejichž vyprázdněný obsah je podobný na obou stranách politického spektra. Havel se v nové hře objevuje dvakrát: jako postava na jevišti a jako autorský hlas, který zasahuje do děje, varuje herce před přehráváním a zcizuje situaci úvahami a sebeironizujícím odstupem. Dlouhá prodleva přináší novou lidskou a politickou zkušenost, a Havelův pohled na teatrum mundi zůstává groteskní, přičemž absurdní povaha dnešního balábile je téměř skutečná. Příběh o odchodu jednoho a příchodu druhého k moci má historické dimenze s odkazy na Krále Leara a Višňový sad. Odchod bývalého kancléře provází zvuk motorové pily, nový majitel devastuje višňový sad pod záminkou humanistických a politických hesel, které skrývají prosté kořistnictví.