Ad majorem evidentiam: Literární reprezentace „zřejmého“ v textech J. A. Komenského

Práce se zaměřuje na pojem evidence v textech J. A. Komenského a představuje kulturní podmínky, které umožnily jeho rozvoj. Nástup kategorie evidence je chápán jako projev kulturní konstelace, v níž se propojily gnozeologické transformace a změny v literární kultuře. Zatímco gnozeologie posouvala raně novověkou kulturu vědění k empirii a autopsii, literarizace společnosti a nárůst textových praxí vedly k širokému sdílení vědění bez nutnosti autoptické verifikace. Tím vznikla aporetická situace, kdy nové objevy odhalovaly limity textového vědění, avšak nové poznatky byly opět produkovány v textové podobě. Autopsie a textualita se staly protichůdnými, ale úzce spjatými principy. Úspěch kategorie evidence byl umožněn její ambivalentní povahou, která překlenula tuto aporii. Odkazovala k vidění jako gnozeologickému principu, a zároveň sloužila jako rétorická kategorie pro sugestivní vizuální vjemy. Kapitoly o zdrojích, formách a nástrojích evidence ukazují, jak Komenský s pojmem operoval, vnímal ho jako součást teorie vědění a textovou praxi, a používal ho jako autoreferenční nástroj k vymezení své pozice v konkurenčním učeneckém prostředí.