Dveře k míjení

Neschopnost komunikace, pocity nedorozumění, citová vyprahlost i stresové situace vyhřezávají snad z každého autorova verše a stávají se tak s největší pravděpodobností oněmi dveřmi míjení, jimiž člověk na prahu tohoto tisíciletí prochází a namísto radosti či střípků štěstí v nich objevuje spíše krutost a zlobu. Bártů napsal svou rozsahem nevelkou skladbu výbušným, až dravě expresivním stylem, v němž se rychlým tempem stává představení života truchlivým průvodcem k zimnímu konci. I proto upřednostňuje temné prognózy, jež směřují k samotným hranicím existenciálních jistot: lidské bytí se zde pohybuje v bláznivých obrazechbez logiky, v pozici, která navíc představuje i podobenství nenaplněného vztahu, prezentované třeba tvrzením, v němž nejpravdivější píseň je o nářku nad mrtvou ženou.