Den latimerie

Latimerie podivná, latimerie chalumnae, jediná žijící ryba ze starobylého řádu lalokoploutvých, crossopterygii, známých z devonského útvaru. Byla pokládána za vymřelou… Takto by mohlo vypadat encyklopedické heslo živočicha, jehož si zvolila básnířka Lydie Romanská za patrona“ své již desáté básnické sbírky. Živočicha, který do naší doby jakoby nepatřil, stejně tak jako se může zdát, že do jejich postmoderně relativizačních konceptů příliš nepatří ani básnířka a možná ani sama poezie, zvláště v případě Lydie Romanské. Její verše totiž svou křehkostí a patetičností působí takřka jako jevení. Hledat metafyzické jistoty, hlásat věrnost v lásce, v životním směřování, cítit odpovědnost nejen za lidi, ale i přírodu a věci kolem nás, není to smělost až nepatřičná?– z doslovu V. Stanzela