Mýtus o Sisyfovi

Eseje se zaměřují na absurdity, svobodu myšlení a rozhodování, a smysl existence. Camus, ačkoli většina čtenářů považuje jeho eseje za filozofické, se sám filozofem nepovažoval; jeho cílem bylo zjistit, jak se chovat, což ukazuje na jeho důraz na morálku před metafyzikou. V Mýtu o Sisyfovi zobrazuje absurdního hrdinu, který je odsouzen k beznadějné práci, což ilustruje jeho názor, že nesmrtelný život je nemožný a lidská existence absurdní. Jak tedy žít v absurdnu? Svazek začíná esejem o sebevraždě, kterou Camus považoval za zásadní filozofický problém, avšak bez jednoduchého řešení; místo toho vidí vzpouru jako odpověď. Sebevraždu lze vysvětlit, ale ne ospravedlnit. Lidské drama začíná pochybnostmi o existenci, kdy svět ztrácí barvu a člověk se cítí jako cizinec ve vlastním životě. Absurdno však nevzniká pouze z neštěstí; je to lidský osud, který musí lidé vyřešit. Camus ukazuje, že Sisyfova radost spočívá v tom, že je pánem svého osudu, stejně jako absurdní člověk. Tato konfrontace iracionálního světa a touhy po lásce a světle je záhadou, kterou zkoumá i Dostojevskij, Kierkegaard a Kafka. Camus se snaží proniknout do podstaty metafyzické zkušenosti, a člověk, který objevil absurditu-vášeň, musí pokračovat ve svém zoufalém hledání světla.